Rybarina.eu - Lov kaprů a sumců‚ stránka o rybaření

 Tento příběh je starý necelé dva roky. Přesto bych se k němu rád vrátil. K návratu mě vedou krásné a radostné vzpomínky. Stejně tak ale i zlost a bezmoc nad tím, co následovalo. Na pozvání našeho kamaráda Jendy se náš carpteam vypravil v létě 2007 na řeku Dyji. Jelikož je Honzík místní, provedl nás po asi dvoukilometrovém úseku řeky a ukázal nám ta nejvhodnější místa k lovu. Po prohlídce míst jsme se rozhodli pro dva menší fleky, kde se náš team musel rozdělit na dálku přibližně sto metrů. Zvolili jsme tak, protože tento úsek vypadal velmi slibně, ale také proto, že čím méně lidí na lovném místě, tím menší ruch. Na mém místě byl se mnou můj kamarád od školních let Martin. Místo bylo pěkné, ale mělo jednu velkou vadu: přímo uprostřed byla čerstvě padlá košatá vrba, která zasahovala až do půlky toku. Po menší debatě jsme se s Martinem dohodli, že já budu chytat směrem po proudu pod vrbou a on nad ní. V tu chvíli měl Libor, další z kamarádů, na vedlejším fleku, incident s místním porybným, který ho přistihl na člunu. Marně se mu snažil vysvětlit, že nezaváží. Po desetiminutovém dohadování porybný uznal, že Libor pouze mapoval dno řeky. Následoval malý výslech typu (Jak dlouho tu budete? Co zde budete dělat? Proč až Prahy?). Po té nám porybný sdělil, že ho nezajímá, jestli ryby pouštíme, hlavně ať mu tu nechytáme v noci a s tím také odešel. Mé lovné místo u protějšího břehu za padlou suchou větví jsem si prokrmil 5 kg vařené kukuřice a asi třiceti kuličkami s příchutí „mušle“ o průměru 18 mm. Tvořil se zde menší točák a tak jsem tušil, že zde by kapři mohli hledat potravu. První den byl bez záběru, přestože jsem viděl pár menších kaprů se otočit přímo v krmné zóně. Druhý den ráno jsem dostřílel kobrou znovu 30 ks koulí. Toto jsem opakoval večer s tím, že jsem přidal dalších 5 kg kukuřice. Mezi tím měl Martin dva záběry od menších ryb, ale oba skončily ve větvích padlé vrby. Před setměním jsem se konečně dočkal i já. Razantní jízda po proudu mi dávala velkou naději na zdolání a tak se i stalo. Po pár minutách byl podběráku kapr 83 cm. V té chvíli to byl můj „nejdelší kapr“ a tak musel Martin fotit, i když se mu zrovna nechtělo z bivaku. Po focení jsem kapra vypustil do jeho živlu a opět nastřílel cca 30 ks kuliček. Zhruba po dvou hodinách mě z lehátka zvedlo pípání signalizátoru. Ve chvíli jsem u prutů a sleduji, jak pomaličku klesá swinger. Na nic nečekám, sekám a dovíjím. Zásek sedí a ryba se poměrně v klidu blíží ke mně. Ve vzdálenosti asi 25 m v záblesku mé čelovky jsem zahlédl tu nejdelší rybu, co jsem kdy měl na prutu. To už u mne stojí Martin a shodujeme se, že to bude asi amur. Rybu znovu vypumpuji k hladině, v tom se voda zavaří a prut mi málem vyletí z rukou. Ryba nabírá přesně ten směr, co jsem si nejméně přál. Dotahuji brzdu a snažím se rybu odvrátit od vrby, což se mi na krátko daří. Získávám trochu jistoty, jelikož mám již na navijáku odhozovou šňůru o nosnosti 16,5 kg. Té mám na každém navijáku zhruba 20 m. Ryba je téměř na dosah a vyvalí se na hladinu. V té chvíli se nám naskýtá obrázek, o kterém oba sníme již několik let. Ryba nebyla amur, ale kapr, a to kapr, který měl už od pohledu metr. Hlavou se mi začalo míhat tolik myšlenek, ale ta hlavní byla… -Jen to nezbabrej!!! Má myšlenka je jedna věc, ale kapr měl svou myšlenku. Ta jeho byla méně komplikovaná, zato přímočařejší. Hnal se přímo pod vrbu a rval mi z navijáku po centimetrech pracně navinutou odhozovku. Naviják je dotažený na krev a já ho přeci jen včas otáčím. Nyní si to šine po proudu a tak trochu uvolňuji brzdu. V tom si to kapr rozmyslel, otáčí se a plnou rychlostí míří zpět k vrbě. Dotahuji, jak nejrychleji umím, prut je ohnutý do půlkruhu a z navijáku mi opět mizí decimetry šňůry. Klekám na zem a chytám cívku do ruky, jelikož kaprovi k vrbě chybí tak 2 m. Bohužel marná snaha, už je pod prvními větvemi. Rvu ho, co se dá, až pomalu ležím. Snad v zápalu, či zklamáním řvu (už je tam, už je tam!). V tom jsem se všiml i Martina, jak vše sleduje, jeho výraz byl pro mne neznámý, ale cítil jsem, jakoby v tu chvíli držel prut se mnou. Z posledních sil jsem se opřel do prutu a kapr se prudce otočil zpět. Poté ho již kontroluji přímo pod prutem. Ještě pár lehčích výpadů a náhle si lehá na hladinu. Martin ho pohotově podebírá, avšak vyzdvihnout se mu ho nedaří. S mojí pomocí ho dostáváme na podložku. Chtěl bych jen podotknout, že já nejsem žádný drobeček a ke 120 kg mi moc nechybí, přesto jsem byl absolutně vyčerpaný. Byl to souboj opravdu natvrdo, který netrval déle jak 3 min. Nebyla možnost kapra popustit ani o píď. Martin chtěl kapra změřit, ale zjistili jsme, že nám náš jednometr nestačí a tak doběhl ke kamarádu Liborovi. Během chvilky stojí všichni kolem kapra a různě gestikulují. Kapr měří 109 cm a váží necelých 24 kg. Ihned ho ukládáme do saku na ranní focení. Ráno kolem 6.00 hod nás budí Libor se svým kaprem 89 cm, který zabral kolem 5:00 hod. Po double focení oba kapry vypouštíme zpět do Dyje. Předposlední den výpravy i Martin zdolává dva menší kapry. K večeru jsem si zašel na kávu a pokec k Liborovi a z klidu mne vyvádí hlas mého signalizátoru. Sprintem dobíhám ke stojanu, kde Martin kontroluje směr, kam ryba odplouvá. Jen jsem lehce přisekl a po včerejším souboji s nadhledem rybu otáčím. Nikdy před tím jsem takovou důvěru v mé vybavení jako teď neměl a tak rybu v klidu navádím na dosah podběráku. Po zhruba pěti minutovém souboji, kdy se ryba vždy u břehu snaží co nejrychleji zmizet v hloubce, zdolávám kapitálního amura. U podložky přemýšlím, kde se vzalo tolik štěstí, jelikož amur má 104 cm a 14 kg. Což je další osobní rekord a u amura o 10 cm. Tři dny = tři os. rekordy. Vlastně čtyři rekordy, pokud se dá za rekord počítat úlovek ježka na feeder, který byl opřený o strom. Zachutnal mu, bílý červ na háčku. Po odháčkování peánem dostal i tento unikát svobodu. Touto úsměvnou příhodou a poděkováním Honzovi a klukům z carpteamu by se dalo zakončit toto letní vyprávění. Bohužel, ale je nad tímto příběhem jedna velká chmura. Rok po této příhodě, byl kapr uloven znovu. Tentokrát, ale nebyl vrácen do revíru, tentokrát byl prodán jedním nejmenovaným (taky rybářem) do nedalekého soukromého revíru o nevelké výměře. Nechápu, co to může být za sportovního rybáře,  co za pár stovek prodá nejen kapra, ale i svou pověst, a v neposlední řadě i své zážitky. Tato informace se ke mně dostala z několika na sobě nezávislých zdrojů. Proto o ní nepochybuji. Z vlastních zkušeností a zkušeností jiných slušných rybářů vím, že toto není ojedinělý případ. Jeden čas dokonce bývaly u Labe vylepené plakáty typu (koupím kapra nad 70 cm přijedu, platím hotově). A tak se ptám, jak dlouho ještě necháme drancovat svazové vody? Já osobně proti soukromým revírům nemám nic, spíše naopak, i když sám preferuji rybaření na řekách. Ale proti tomuto systematickému rabování ryb z vod, kde žily x -let, zásadně protestuji. Jediné řešení, co se nabízí, je zavedení K70 na všech revírech a to by si už také na ČRS a MRS měl uvědomit každý z členů. Myslím, že většina z nás slušných rybářů neplatíme už tak předražené povolenky proto, abychom lovili 35 cm kapříčky. Když toto necháme i nadále bez povšimnutí, jednoho dne budeme chodit za svazovými rybami na soukromé revíry. Již dnes, když přijdeme na místa, kde jsme kdysi byli úspěšní, marně přemýšlíme, kde jsou ty časy, kdy se tu dal běžně ulovit 10 kg kapr. Já osobně se stydím za to, že s těmito rybáři/prodejci jsem organizován v jednom svazu. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, co trofejní ryby vrací. Speciálně pak panu Davidu Maryskovi, který tohoto kapra (109 cm, Dyje) chytil o rok dříve než já a vrátil jej zpět do revíru. Jeho zásluhou mám tento celoživotní zážitek.

 

                                                                                                                                                                         Všem slušným kolegům Petrův zdar!

                                                                                                                                                                                         Zdeněk Minařík